Myslím, že lidi, co mě sledovali na sociální síti Twitter, si zaslouží vysvětlení. Vysvětlení toho, proč jsem odešel, proč jsem si smazal účet.

Především je to snaha některých jedinců dělat si z Twitteru něco „víc“, my jsme celebrity a ostatní táhněte. Promiňte, je to můj názor a tak to cítím. Ano, impulzem byla Twitter konference (viz tento můj článek) a taky odchod několika lidí, třeba Starý mrzout (aktuálně se teď vrátil). Já vím, taky jsem napsal tohle, ale teprve teď chápu pocity lidí, kteří odešli.

Je mi to teď momentálně líto, ale když už jsem to udělal, tak to platí. Nevím, jestli se zase vrátím, teď vám to nemůžu říct, ale co vy víte. Co já vím. Třeba si jen potřebuji dát „oraz“,  klídeček, vypnout. A pak se vrátit. Nebo ne.

Nezlobte se na mě. A díky za přízeň.
 
Aktualizováno: To nejde jinak. Stále do mě hustíte, tak ok, přestávám dělat Zagorku. Nicméně moje názory měnit nebudu.
Flattr this

Než začnu, chtěl bych vám říct, že moc fandím setkávání Twitteristů z celé republiky a nevidím důvod, proč by to tak nemělo být i nadále, ale akce, která byla včera, 9. 4.  v Praze, mě trochu nakrkla.

Šlo o první velkou konferenci o českém Twitteru CZTwitter. Nemám taky nic proti různým konferencím, ale opravdu mi jaksi unikl smysl celé této akce. Chápal bych něco jako pro správce firemních účtů, ale pro „obyčejné lidi“ (když to řeknu takhle s nadsázkou)? Za povšimnutí stojí také cena vstupného. Nezlobte se na mě, nejsem chudák, není problém, ale raději za 3,5 tisíc koupím něco dětem, nebo ženě, nebo něco užitečného. A myslím si, že nad cenou se zarazilo nemálo lidí. Můžete namítat, že organizace taky něco stojí, ale … 
Další věc, Tweetroku. Co to do prdele jako je? Měření pinďourů na sociálních sítích? Co se to s „českým“ Twitterem děje? Ale chápu, lidé, kteří si o sobě myslí, že jsou na sociálních sítích „celebrity“ (a koneckonců to tak i někdy skutečně je), tak si udělají konferenci a ještě si uděláme soutěž a poměříme si je. Ty tweety. Nebo něco jiného. Ale no tak, lidi, vzpamatujte se. 
Víte, raději pojedu na Mordorpárty, tahle konference má alespoň smysl. 
Flattr this

Bylo to období, kdy jsem byl v krizi. Rozešel jsem se partnerkou těsně před svatbou, zůstal jsem sám a nebyl jsem schopen se seznámit. Tak jsem to zkusil přes inzerát. Ozvalo se spousty holek, musel jsem to nějakým způsobem vyfiltrovat. Vsadil jsem na jednu, která mě nejvíc zaujala.

Slečna měla úžasný psaný projev, vyměnili jsme si spousty emailů, poté neskutečně mnoho SMS a nakonec i dlouhé hodiny telefonování. Měla příjemný hlas, všechno vypadalo fajn, takže zhruba po 14 denním oťukávání jsem se odvážil na osobní setkání.


Bydlela nedaleko Pelhřimova. Dali jsme si sraz před jedním supermarketem. Na místo jsem musel dojet stopem, protože v té době jsem neměl auto. Byla to pěkná dálka, ale něco mi říkalo, že to bude stát za to. No kdybych raději poslouchal pořádně…

Udělal jsem zásadní chybu, že jsem se neptal na to, jak vypadá. Ne že by mi na tom nějak zvláště záleželo, ale přeci jenom… No však to znáte. Tak čekám na místě srazu a najednou se za mnou ozvalo „Ahoj“. Otočím se a tam stála ona. Otevřel jsem hubu dokořán a vykoktal pozdrav. Jak to jen říct. No, byla krapet silnější, myslím, že se to dá nazvat „prostorově výraznější“. To nebylo všechno. Jediné, co jsem stihl říct, tak bylo jen to ahoj, jinak mě nepustila ke slovu. Přemýšlel jsem, jak se teď v podvečer dostanu domů, načeš jsem usoudil, že to alespoň zkusím.

Šli jsme na skleničku, kde jsem si hned z ostra dal panáka na uklidněnou. Pak prý, jestli nechci jít do kina. Samozřejmě vybrala poslední řadu. Nebudu chodit kolem horké kaše, ale cca 20min po začátku filmu už jsem měl její ruku v mém klíně. Šmankote, tohle dobře nedopadne.

Po kině jsem váženě uvažoval, že těch sto kiláků domů uběhnu, to se fakt nedalo. Z milé slečny po telefonu se stala nymfomanka. Čekal jsem, kdy mi strhne kaťata přímo na ulici a znásilní mě. Nicméně slečna prohlásila, že pojedeme k ní domů. Cestou jsme se stavili ještě v hospodě, kde jsem se regulérně přiopil, abych nevnímal. Cestou domů padla otázka, jestli ji to udělám. Chápete? Znali jsme se pár dní, pár emailů, několik telefonů a teď by mi ho málem utrhla. Nakonec už jsem byl trochu z toho rumu povolný, … no a stalo se.

Když bylo po, dal jsem si cigárko z okna a najednou koukám, že k jejímu baráku jede policejní auto. Sakra, co tady chtějí? Ono policejní auto skutečně jelo do jejího baráku a dokonce vjelo do dvora. Říkám slečně, co tady dělají a ona na to: „A sakra, táta se vrací ze služby!“. „Cože? Tvůj táta je policajt?“. „No, on je totiž náčelník místního oddělení a asi bys měl jít.“

Takže to dopadlo tak, že jsem vyskakoval z prvního patra a domů jel nočním autobusem.

Po nějakém čase mi napsala, jestli se někdy uvidíme, ale neměl už jsem odvahu. A ještě bych dodal, že dodnes se bojím byť jen špatně zaparkovat v Pelhřimově. Sorry, taťko.

Flattr this