A proč se vůbec bojím?

Jedna menší úvaha při sobotní směně.
To ticho. Prázdná kancelář. Nikde nikdo nepobíhá, šéf nenadává, nikdo po mě nic nechce, paráda. Takhle bych to chtěl pořád. Opravdu?

Zamyslel jsem se nad tím, co bych chtěl dělat, nebo lépe řečeno, jestli to co dělám, je to, co chci. Momentálně jsem zaměstnán, nebo mám práci (říkejte si tomu jak chcete) v jedné továrně na jihu Čech a dá se říct, že jsem spokojen. Je to bez ironie, aby nebyl problém. Jsem v pozici napůl dělnické a napůl THP. Oficiálně seřizovač CNC vysekávacích strojů. Neoficiálně děvka pro všechno. A nemyslím si, že to v jiných fabrikách je jinak. Baví mě to. Ale.

Ano, je tady to ale. Jsem člověk (nebo možná byl nejsem), který nevydrží moc dlouho na jednom místě a hle, kroutím tady už 9 rok. A musel jsem si přiznat, že to chce změnu. Ale.
Nejde to. Nemůžu. Nebo jo? Ale co když… Když já nevím… Neříká vám tohle to něco? Nezní vám tyto věty v hlavě někdy?

Nejde to, nemůžu. Proč to nejde? Nemůžu zariskovat hledat novou práci, protože se bojím, že to v té nové nevyjde. Manželka už není na mateřské, je na pracáku a kvůli nemoci naší malé dcery jen tak do práce nepůjde.
Opravdu je tohle důvod, nebo se jen bojím s tím něco dělat? Přiznám se bez mučení, že se bojím. A zároveň jsem línej s tím něco dělat. Existuje z tohohle kruhu cesta ven? Samé otázky…

Flattr this

Dneska ráno jsem dorazil do továrny ale opravdu v žalostném stavu. A kupodivu to nebylo způsobeno alkoholem, drogami či nedostatkem spánku (při mých problémech se spaním opravdu divné). Byl jsem zkrátka unavený. A tak jsem si říkal, jak s tím člověk může bojovat.

Přišel jsem k mašině, tento týden jsem byl povolán jako záloha, páč jsou dovolené, stál jsem a čuměl do prázdna. Po několika minutách jsem si došel pro kafe, pořádně silné a nahrnul ho do sebe. Málo platné. Tenhle stav mohl trvat skoro čtvrt hodiny, nebo tak nějak a pak se to zlomilo. Začal jsem konečně něco dělat.

Bojovat s nemocí nazvanou Pracus Nechucus je opravdu boj v tom pravém slova smyslu. Ano, chci se zeptat, jak s tím bojujete právě Vy, ale nejdřív s dovolením první já. Když je opravdu nejhůř, jako bylo právě dneska, vykašlu se na nějaké pospíchání, v klidu si dám kafe, popřemýšlím, přečtu si noviny nebo cokoli jiného, co nesouvisí s prací. Pak zatnu zuby, hluboký nádech a hurá do toho. Nic světoborného. Ale ta tenká linie, kdy si člověk řekne „Seru na to!“ je velmi malá. Je pravda, že ne vždy se mi to povedlo až do zdárného konce, ale tak už to prostě je.

Takže. Jak s fenoménem nechutenství hlavně po ránu bojujete právě vy? Máte nějaký osvědčený recept?

Flattr this

[Pokud se v následujících větách dotknu nějakého novináře, tak to se omlouvám]

Tak jsem si říkal, kam spěje český novinář? Respektive, dá se nazývat „novinářem“ člověk, píšící do bulváru? A k čemu je takový bulvár? Na začátku samé otázky, ale v hlavě mi vrtá brouk.

Na vysvětlenou, kdyby někdo čirou náhodou nevěděl, co je to Džambulka, tak je to prosím poslední dobou velice, velice propíraná kauzička Ivety Bartošové and her boys. Jednoduše. Ivetka nám chlastá trochu víc, než je zdrávo a dva strejdové se chtějí na její úkor přiživit. Já si myslím, že toto není potřeba rozšiřovat, je to všude (někdy má pomalu strach, abych se nekoukl třeba do lednice a tam, ty vole Ivetko, nechlastej mi ten rum).

Mně jde o to, že mám na to všechno asi jiný názor. Možná si řeknete, že jsem divný, ale přijde mi to nechutné. Pokud je to všechno alespoň z části trochu pravda, je mi to odporné. Ne Ivetka, ale to svinstvo kolem toho. Opravdu mi to nepřijde jako sranda. Asi jsem divnej. Sorry lidi, ale srandovní mi přijde spousty jiných věcí, ale toto ne. Nevím, jak moc je celá kauza nahraná, jak moc je v tom kdo zapletený, nevím o tom pomalu nic. Je to divné, ale bulvár nečtu. Jasně, řeknete si, jak jsem se o tom tedy dozvěděl? Tak otevřete oči, je to všude. VŠUDE!

Bulvár je divný způsob obživy. Nechápu to. Nechápu celý ten systém. A nebo jsme my lidi tak zdegenerovaný, že čteme takovéhle sračky? A ještě ke všemu za to platíme? Ale no tak…

Flattr this

Nedávno jsem zapojoval kamarádovi domácí kino, trochu složité. Trvalo to pomalu celý den a měl jsem tam problém, který jsem nemohl/neuměl vyřešit.
V noci se mi zdál sen. V tom snů jsem našel ono řešení, co jsem potřeboval.

A pak jsem se probudil a všechno jsem zapomněl.

A dopr…

Flattr this

Tak především, aby nebyla mejlka. Myslel jsem “Jak být dobrý na sociálních sítích”. Jako příklad vezmu třeba Twitter.

Za prvé: Buďte in. Pište zásadně jen ty věci, které chtějí vaši followeři číst. 
Za druhé: Opovažte se psát svůj vlastní názor! To v žádném případě.
Za třetí: Lezte svým sleďům do prdele (obzvláště těm “lepším”).
Za čtvrté: Naslouchejte jim. Tím pádem se chca nechca musíte vrátit na bod jedna. 

A tak jako dělám si srandu, že ano. Já jen, jestli umíte číst mezi řádky a ne jen ty super rady všechny možný, co se dají najít na internetu sehnat (a schválně sem nedám příklad, ještě by mě někdo pomlouval). Co tím chci říct? Jen jedno.

Buďte sami sebou. Lidi si vás najdou.

Nebo taky ne.

Pište, chovejte se jak chcete, obrazně řečeno, páč jsou jisté hranice, že ano, které se nesmí překročit. A jsme tam, kde jsme byli. Jaké jsou ty hranice? Jaký je na to váš názor?

Flattr this