Jak jistě víte, dnes zemřela Iveta Bartošová. Je toho všude kopice, netřeba sdílet nějaký článek, tomuhle se prostě nevyhnete. Já jsem chtěl jen k tomuto napsat pár slov.
Za prvé umřel člověk. To je vždy smutná záležitost. Ať už ten člověk byl jaký chtěl. Za druhé. Kdo za to může? Bulvár? My? Myslím my všichni? Ona sama? Někdo z jejího okolí? A není to prosím vás jedno? Z toho mediálního humusu je mi špatně ( to nemluvím o „vtipných“ statusech na sociálních sítích)  přímo bych řekl, že bych se z toho nejradši poblil. Ale co s tím lze dělat? Nečíst bulvár? Ale prosím vás, vždyť přiznejme si to, každej má rád drby.

Možná stačí jen dělat a přemýšlet nad důležitějšími věcmi na světě.

Ivetu Bartošovou jsem zrovna nemusel, jako zpěvačku. Ale byl to člověk.

Upřímnou soustrast rodině.

Teď si uvědomuji, že jse o Ivětě napsal už druhý postřeh.

Flattr this
Původně jsem chtěl napsat „Bilance – co se posralo a co ne“, ale to se přeci nedělá. No nic, je konec roku, na bložínkách přibývá bilančních článků, tak nebudu out a taky si jeden sesmolím.

Doma klasika, nic nového, akorát ta naše Andulka se stále nelepší, furt lítáme po doktorech a stále bez výsledků. 
Kluk je stále lepší a lepší v basketu, což je dobře, alespoň nehnípe doma. Zamiloval se do breakdance, což moc nechápu po kom to má, protože já tančím jako dřevo a to musím mít pod kůží nějaké promile, jinak bych se ani nezvedl.

Továrna. Ále, radši nic…

Kolo. Jak jsem si sám sobě sliboval, že zase začnu pořádně jezdit, tak asi tušíte, ano, letos mám najeto… no něco jo, ale stojí to za starou bačkoru. Kde jsou ty časy, kdy jsem trénoval dvoufázově a najezdil tisíce kilometrů za rok. Tak příští rok se třeba (ha ha) polepším.
Kompjůtery. Tam jsem se mnohé naučil, něco díky nim i vydělal, ale na Porsche to (zatím) ještě není. Když už jsme u toho auta, tak bych prosil našeho Pažouta, aby ještě chvilku vydržel, chuděra se nám trochu rozpadá, ale není, no. 
Blog. Změnil jsem platformu, přešel jsem z WordPress na Blogger a teď zase uvažuji, že to přehodím zpátky, ale když si vzpomenu, kolik je s tím práce, tak se na to zřejmě vykašlu. Ale nějaký článek jsem za ten rok napsal, nějaký ten komentář přibyl, jsem spokojený a hlavně, ještě furt mě to baví.  
No a nakonec paní bytná. Tedy pardon, moje milovaná manželka. Je to dobrý, ta paní mě má (asi) ještě ráda a já bych si nedovedl představit, že bych byl s nikým jiným. 
Toť vsjo. Na příští rok si nebudu nic slibovat, ani nikomu, ani si dávat nějaké předsevzetí. Stejně to nemá cenu. Budu se snažit žít a dělat všechno tak, abych byl spokojený a byli spokojení všichni v mém okolí. 
A vám všem přeji příjemné prožití konce roku, pořádně to oslavte (ale opatrně) a příští rok se budu na vás těšit. Buď tady na blogu, na sociálních sítích či v reálném světě. 
Hodně štěstí přeje 
                           Tomáš
Flattr this

Jel jsem dneska s malou a s manželkou do Prahy na dětskou kliniku na Karlák. Jako každý rok, museli jsme. Týden vyšetření a nemyslím si, že se dozvíme něco nového. Ale o to nejde. Jde o krátký zážitek, moment, který mě potkal v nemocnici.
Hrál jsem si v nemocničním pokoji s malou, žena šla koupit kafe a najednou kouknu okénkem dveří, co se děje na chodbě. Přijela záchranka a někoho přivezla. Zvědavost, kouknu a v tom se mi zatajil dech. Na tom lehátku, na tom robustním sanitním lehátku leželo sotva narozené dítě. Tak drobné, že nešlo pomalu poznat, co tam vlastně je. A z něj spousty hadiček.
Pak záchranáři to dítě vybalili a odnesli na pokoj. Krátký okamžik, ale i na tak krátký okamžik jsem spatřil jeho, nebo její, nevím, tvář. Nemůžu na to přestat myslet, zarylo se mi to do paměti hodně hluboko.
Možná si říkáte, no dobrý, a co tím chtěl básník jako říci? Víte, možná nic a možná taky všechno. Takovéhle okamžiky nutí přemýšlet. Přemýšlet nad sebou, nad někým nebo nad něčím. Dle vlastního uvážení.

Flattr this

[Časosběrný článek, který ale ne… ale tak se radši mrkněte sami.]

 A zase začal. Dalo by se to tak říct. Klid, nepřidal jsem se na temnou stranu abstinentů, i když bych pravda měl, ale tak nějak upřímně si to řekněme, stojí ten svět za hovínko, tak proč si ho trochu nezlepšit, že ano (někde už jsem to slyšel, skupina anonymních alkoholiků?). Já jsem se totiž rozhodl pro takový malý test.

Jednou ráno, když jsem se probudil po nějaké kalbě (samozřejmě jsem šel večer na jedno, ale znáte to, první a poslední a co je mezi tím se nepočítá) a bylo mi tak nějak šoufl. Ani ne tak kocovina, ale jak jsem už jednou slyšel krásný název, bylo mi tak nějak „chujovo“. Ze mě samotného. Já bych vlastně neměl vůbec pít, trochu menší zdravotní problémy tu jsou, ale no tak pane doktore, tož jednu si dám, což co bych si nedal. Ale nepovažuji se za alkoholika (jasně, tohle říká kdejaká násoska, co si budeme povídat). Myslím, že to mám pod kontrolou. Kdo si občas nevypije. A tak proč to nevyzkoušet. Nic, ani kapka alkoholu! Šmitec, hotovo, šlus! A na jak dlouho? Na měsíc! To dám, nejsem srágora.

Bylo 4. listopadu co jsem dostal tenhle nápad. Den poté už jsem své nároky snížil a dáme to na 14 dní. Hlavně aby proboha nebyla nějaká neplánovaná akce, co já si mám vymyslet, že nepiju, to budou kucí čubrnět. Ale byl jsem rozhodnut. A tady jsou ve zkratce mé pocity den po dni:

Den 1: V pohodě, stejně musím do práce, řídím, v práci jsou časté kontroly, nebudeme přeci riskovat.

Den 2: Neřídím. To nevadí, nic se neděje, nekoukej na to.

Den 3: V klidu. V práci je takový fofr, že na to nemám čas myslet.

Den 4: No, ale nealko pivo bych si mohl dát, ne? Není čas, seru na to.

Den 5: Dal bych si jedno. Kurňa, nejsem alkáč, tak klídek. Soustřeď se na práci.

Den 6: A je to v hajzlu! Sedím si tak v sobotu doma, děti na procházce, já si v klidu dodělávám nějakou práci na kompjůterech a tu náhle rachot klíčů v zámku a „Ahoooj tatííí, my jsme domááá! A s našim zvířectvem také naši známí, další 4 děti. Takže se najednou nahrnulo do bytu 6 dětí a 4 dospělí. Neříkám, nevadí mi to, ale jaksi jsem byl náhle v šoku. Mužská část návštěvy rozhodla, že tohle tedy ne a že se jde do hospody. Byl jsem rád, dovedete si to představit jak to doma vypadalo. Ale na druhou stranu mi bylo jasné, že moje předsevzetí vezme za své. No tak jsem mávl rukou a dal si jedno. Tedy dvě. No dobře tři.

Tak a teď si řeknete, že jsem alkáč a člověk, který nedokáže, nebo lépe řečeno neumí zvládat svoje pití. V klidu. Ještě dokážu rozeznat hranice, které se mají dodržovat, ještě zvládám pojem realita.

A vůbec. Co je komu co do toho.

Příště se na podobné experimenty raději vyseru.

Flattr this

Původně jsem si myslel, že se k letošním volbám nebudu vyjadřovat, ale nedá mi to. Pokaždé, když jsem něco napsal, nebo řekl k politické situaci a k politice jako takové, nedopadlo to dobře. Ale k věci.

Je mi tady z toho smutno. Smutno z toho, jak se někteří lidé, o kterých jsem si myslel, že jsou inteligentní, vyjadřují. Nejenom v reálném životě, ale i například na sociálních sítích. Tam je to ještě markantnější, lidé si myslí, že u klávesnice jsou v bezpečí a můžou říct naplno svůj názor, respektive mlátit nesmyslnými argumenty všude kolem sebe.

Je mi taky smutno z toho, jak lidé dychtivě prahnou po informaci „A koho že volíš ty?“. Pak řeknete svůj názor a už jste za totálního debila, dementa a že takhle teda ne, tyhle ty lidi, tuhle tu stranu přeci „normální“  volič nevolí. A co je do prdele komu do toho? Je to můj názor, moje svědomí, můj hlas. Jsem dospělý, mám hlasovací právo, tak co?

Ano. Letos půjdu volit. Je pravda, že ještě nejsem pevně rozhodnut, ale půjdu.

Veškeré diskuze při jakýchkoli volbách, kdekoli, jsou k zblití. Lidi, vytáhněte si hlavu ze zadku a přemýšlejte. Takhle se chovají lidé?

Flattr this