[Časosběrný článek, který ale ne… ale tak se radši mrkněte sami.]

 A zase začal. Dalo by se to tak říct. Klid, nepřidal jsem se na temnou stranu abstinentů, i když bych pravda měl, ale tak nějak upřímně si to řekněme, stojí ten svět za hovínko, tak proč si ho trochu nezlepšit, že ano (někde už jsem to slyšel, skupina anonymních alkoholiků?). Já jsem se totiž rozhodl pro takový malý test.

Jednou ráno, když jsem se probudil po nějaké kalbě (samozřejmě jsem šel večer na jedno, ale znáte to, první a poslední a co je mezi tím se nepočítá) a bylo mi tak nějak šoufl. Ani ne tak kocovina, ale jak jsem už jednou slyšel krásný název, bylo mi tak nějak „chujovo“. Ze mě samotného. Já bych vlastně neměl vůbec pít, trochu menší zdravotní problémy tu jsou, ale no tak pane doktore, tož jednu si dám, což co bych si nedal. Ale nepovažuji se za alkoholika (jasně, tohle říká kdejaká násoska, co si budeme povídat). Myslím, že to mám pod kontrolou. Kdo si občas nevypije. A tak proč to nevyzkoušet. Nic, ani kapka alkoholu! Šmitec, hotovo, šlus! A na jak dlouho? Na měsíc! To dám, nejsem srágora.

Bylo 4. listopadu co jsem dostal tenhle nápad. Den poté už jsem své nároky snížil a dáme to na 14 dní. Hlavně aby proboha nebyla nějaká neplánovaná akce, co já si mám vymyslet, že nepiju, to budou kucí čubrnět. Ale byl jsem rozhodnut. A tady jsou ve zkratce mé pocity den po dni:

Den 1: V pohodě, stejně musím do práce, řídím, v práci jsou časté kontroly, nebudeme přeci riskovat.

Den 2: Neřídím. To nevadí, nic se neděje, nekoukej na to.

Den 3: V klidu. V práci je takový fofr, že na to nemám čas myslet.

Den 4: No, ale nealko pivo bych si mohl dát, ne? Není čas, seru na to.

Den 5: Dal bych si jedno. Kurňa, nejsem alkáč, tak klídek. Soustřeď se na práci.

Den 6: A je to v hajzlu! Sedím si tak v sobotu doma, děti na procházce, já si v klidu dodělávám nějakou práci na kompjůterech a tu náhle rachot klíčů v zámku a „Ahoooj tatííí, my jsme domááá! A s našim zvířectvem také naši známí, další 4 děti. Takže se najednou nahrnulo do bytu 6 dětí a 4 dospělí. Neříkám, nevadí mi to, ale jaksi jsem byl náhle v šoku. Mužská část návštěvy rozhodla, že tohle tedy ne a že se jde do hospody. Byl jsem rád, dovedete si to představit jak to doma vypadalo. Ale na druhou stranu mi bylo jasné, že moje předsevzetí vezme za své. No tak jsem mávl rukou a dal si jedno. Tedy dvě. No dobře tři.

Tak a teď si řeknete, že jsem alkáč a člověk, který nedokáže, nebo lépe řečeno neumí zvládat svoje pití. V klidu. Ještě dokážu rozeznat hranice, které se mají dodržovat, ještě zvládám pojem realita.

A vůbec. Co je komu co do toho.

Příště se na podobné experimenty raději vyseru.

Flattr this

Původně jsem si myslel, že se k letošním volbám nebudu vyjadřovat, ale nedá mi to. Pokaždé, když jsem něco napsal, nebo řekl k politické situaci a k politice jako takové, nedopadlo to dobře. Ale k věci.

Je mi tady z toho smutno. Smutno z toho, jak se někteří lidé, o kterých jsem si myslel, že jsou inteligentní, vyjadřují. Nejenom v reálném životě, ale i například na sociálních sítích. Tam je to ještě markantnější, lidé si myslí, že u klávesnice jsou v bezpečí a můžou říct naplno svůj názor, respektive mlátit nesmyslnými argumenty všude kolem sebe.

Je mi taky smutno z toho, jak lidé dychtivě prahnou po informaci „A koho že volíš ty?“. Pak řeknete svůj názor a už jste za totálního debila, dementa a že takhle teda ne, tyhle ty lidi, tuhle tu stranu přeci „normální“  volič nevolí. A co je do prdele komu do toho? Je to můj názor, moje svědomí, můj hlas. Jsem dospělý, mám hlasovací právo, tak co?

Ano. Letos půjdu volit. Je pravda, že ještě nejsem pevně rozhodnut, ale půjdu.

Veškeré diskuze při jakýchkoli volbách, kdekoli, jsou k zblití. Lidi, vytáhněte si hlavu ze zadku a přemýšlejte. Takhle se chovají lidé?

Flattr this

Co já jsem přečetl článků, co vyzkoušel aplikací, software i webových služeb hledáním odpovědi „co že je to ten GTD“. Já vím, GTD není jen software, ale tak nějak to s tím souvisí. Nesčetně ztracených hodin a přišel jen na jednu jedinou věc.

Nejlepší je tužka a papír!

Začalo to tím, že před nedávnem kamarád daroval luxusní zápisník Paperblanks. Před tím jsem, pravda, přemýšlel, že bych si koupil Moleskine, ale pořád jsem se nemohl rozhodnout. A pak najednou šup a je to tady.

Řekl jsem si ok, tasklist přesunu do offline , včetně poznámek a námětů. První dojmy parádní, super , ale pak něco nebylo tak úplně v pořádku. Motaly se mi tam dohromady poznámky, zápisky do článků a úkoly. Takže jsem se rozhodl, že si pořídím ještě jeden a když už jsem byl  v tom, tak volba padla na Moleskine. Koupil jsem model velikosti S, týdenní, plánovací.

Úkoly rázem odděleny, velikost S je sice malá, ale snažím se psát vždy na jeden daný týden. A jde to.
Pokud dělám něco většího, vezmu si obyčejný papír A4. A když potřebuji k určitému projektu soubory, online poznámky, či cokoli jiného, vytvořím si složku s názvem onoho projektu a je to. To samé v případě použití e-mailu. Používám i cloud, konkrétně Copy.com, takže potřebné soubory mám kdykoli po ruce. Je to jednoduché a prosté a zdá se mi, že i daleko rychlejší. Samozřejmě, pokud bych potřeboval spolupráci několika lidí, tohle řešení je k ničemu. Ale zvykl jsem si, jak už jsem říkal na rychlost mi to takto vyhovuje.

Menší dodatek. Je zajímavé, že v Moleskine se mi píše lépe s obyčejnou tužkou, kdežto v Paperblanks raději perem, respektive Pilotem. Je to také tím, že oba zápisníky mají jiné složení papíru. Vím, tohle řešení není zrovna moc ekologické a geek, ale zvykl jsem si na to a pracuje se mi takhle daleko lépe.

A jaké řešení používáte vy?

Flattr this

A proč se vůbec bojím?

Jedna menší úvaha při sobotní směně.
To ticho. Prázdná kancelář. Nikde nikdo nepobíhá, šéf nenadává, nikdo po mě nic nechce, paráda. Takhle bych to chtěl pořád. Opravdu?

Zamyslel jsem se nad tím, co bych chtěl dělat, nebo lépe řečeno, jestli to co dělám, je to, co chci. Momentálně jsem zaměstnán, nebo mám práci (říkejte si tomu jak chcete) v jedné továrně na jihu Čech a dá se říct, že jsem spokojen. Je to bez ironie, aby nebyl problém. Jsem v pozici napůl dělnické a napůl THP. Oficiálně seřizovač CNC vysekávacích strojů. Neoficiálně děvka pro všechno. A nemyslím si, že to v jiných fabrikách je jinak. Baví mě to. Ale.

Ano, je tady to ale. Jsem člověk (nebo možná byl nejsem), který nevydrží moc dlouho na jednom místě a hle, kroutím tady už 9 rok. A musel jsem si přiznat, že to chce změnu. Ale.
Nejde to. Nemůžu. Nebo jo? Ale co když… Když já nevím… Neříká vám tohle to něco? Nezní vám tyto věty v hlavě někdy?

Nejde to, nemůžu. Proč to nejde? Nemůžu zariskovat hledat novou práci, protože se bojím, že to v té nové nevyjde. Manželka už není na mateřské, je na pracáku a kvůli nemoci naší malé dcery jen tak do práce nepůjde.
Opravdu je tohle důvod, nebo se jen bojím s tím něco dělat? Přiznám se bez mučení, že se bojím. A zároveň jsem línej s tím něco dělat. Existuje z tohohle kruhu cesta ven? Samé otázky…

Flattr this

[Následující článek nemá souvislost s naší domácností. Tuto větu jsem nenapsal pod nátlakem.]

Chlapi, copak jsme takové sračky, že si necháme diktovat od našich drahých poloviček, kdy smíme  a kdy nesmíme na pivo?

Copak jsme takové bačkory, že když celý den dřeme, vyrábíme hodnoty, přinášíme domů peníze (jak teda kdo a kolik, co si budeme kucí, že ano, nalhávat) a oni nás nepustí na to jedno?

Copak jsme alkoholici, že chlastáme do mrtva každý den (ty Franto, zaplať si těch deset rumů a střihej domů)?

Ale no dobře, už jsem se vyvztekal, teď vynesu koš, pověsím prádlo a uvařím večeři.

Nevyměknem… (?)

Flattr this