Jak jistě víte, dnes zemřela Iveta Bartošová. Je toho všude kopice, netřeba sdílet nějaký článek, tomuhle se prostě nevyhnete. Já jsem chtěl jen k tomuto napsat pár slov.
Za prvé umřel člověk. To je vždy smutná záležitost. Ať už ten člověk byl jaký chtěl. Za druhé. Kdo za to může? Bulvár? My? Myslím my všichni? Ona sama? Někdo z jejího okolí? A není to prosím vás jedno? Z toho mediálního humusu je mi špatně ( to nemluvím o „vtipných“ statusech na sociálních sítích)  přímo bych řekl, že bych se z toho nejradši poblil. Ale co s tím lze dělat? Nečíst bulvár? Ale prosím vás, vždyť přiznejme si to, každej má rád drby.

Možná stačí jen dělat a přemýšlet nad důležitějšími věcmi na světě.

Ivetu Bartošovou jsem zrovna nemusel, jako zpěvačku. Ale byl to člověk.

Upřímnou soustrast rodině.

Teď si uvědomuji, že jse o Ivětě napsal už druhý postřeh.

Flattr this
Poslední dobou řeším takové divné dilema. Chtěl jsem ho nazvat „Spisovatelský blok“, ale copak já jsem nějaký spisovatel? Každopádně ho mám. Mám v hlavě spousty myšlenek a potřebuji je dostat ven. Ale nevím proč, nedokážu to. 

Když se nad tím zamyslím, zní mi to trochu divně. Já vlastně celý den píšu. V práci píšu nastavovací plány (většinou tužkou), na papírky, do sešitu, kamkoliv furt nějaké poznámky. Ťukám do mašin, do počítačů, ale MÁM blok. Nechápu to. 
Přijdu domů, že ano, tam nějaké rodinné povinnosti, mám dvě děti, to víte, dá to zabrat. Večer píšu výkazy a když už mám na to čas, sednu si ke kompu, otevřu editor a … Čumím. Čumím na blikající kurzor, vím to, mám tu myšlenku, ale jak sakra ji dostat ven? A najednou to nejde, nevím jak dál, tak se na to vybodnu, zavřu editor a dělám něco jiného. Vím, že to dokážu, že to dokážu ze sebe dostat, ale… 

Najednou to nejde. 
Flattr this
Původně jsem chtěl napsat „Bilance – co se posralo a co ne“, ale to se přeci nedělá. No nic, je konec roku, na bložínkách přibývá bilančních článků, tak nebudu out a taky si jeden sesmolím.

Doma klasika, nic nového, akorát ta naše Andulka se stále nelepší, furt lítáme po doktorech a stále bez výsledků. 
Kluk je stále lepší a lepší v basketu, což je dobře, alespoň nehnípe doma. Zamiloval se do breakdance, což moc nechápu po kom to má, protože já tančím jako dřevo a to musím mít pod kůží nějaké promile, jinak bych se ani nezvedl.

Továrna. Ále, radši nic…

Kolo. Jak jsem si sám sobě sliboval, že zase začnu pořádně jezdit, tak asi tušíte, ano, letos mám najeto… no něco jo, ale stojí to za starou bačkoru. Kde jsou ty časy, kdy jsem trénoval dvoufázově a najezdil tisíce kilometrů za rok. Tak příští rok se třeba (ha ha) polepším.
Kompjůtery. Tam jsem se mnohé naučil, něco díky nim i vydělal, ale na Porsche to (zatím) ještě není. Když už jsme u toho auta, tak bych prosil našeho Pažouta, aby ještě chvilku vydržel, chuděra se nám trochu rozpadá, ale není, no. 
Blog. Změnil jsem platformu, přešel jsem z WordPress na Blogger a teď zase uvažuji, že to přehodím zpátky, ale když si vzpomenu, kolik je s tím práce, tak se na to zřejmě vykašlu. Ale nějaký článek jsem za ten rok napsal, nějaký ten komentář přibyl, jsem spokojený a hlavně, ještě furt mě to baví.  
No a nakonec paní bytná. Tedy pardon, moje milovaná manželka. Je to dobrý, ta paní mě má (asi) ještě ráda a já bych si nedovedl představit, že bych byl s nikým jiným. 
Toť vsjo. Na příští rok si nebudu nic slibovat, ani nikomu, ani si dávat nějaké předsevzetí. Stejně to nemá cenu. Budu se snažit žít a dělat všechno tak, abych byl spokojený a byli spokojení všichni v mém okolí. 
A vám všem přeji příjemné prožití konce roku, pořádně to oslavte (ale opatrně) a příští rok se budu na vás těšit. Buď tady na blogu, na sociálních sítích či v reálném světě. 
Hodně štěstí přeje 
                           Tomáš
Flattr this

Jel jsem dneska s malou a s manželkou do Prahy na dětskou kliniku na Karlák. Jako každý rok, museli jsme. Týden vyšetření a nemyslím si, že se dozvíme něco nového. Ale o to nejde. Jde o krátký zážitek, moment, který mě potkal v nemocnici.
Hrál jsem si v nemocničním pokoji s malou, žena šla koupit kafe a najednou kouknu okénkem dveří, co se děje na chodbě. Přijela záchranka a někoho přivezla. Zvědavost, kouknu a v tom se mi zatajil dech. Na tom lehátku, na tom robustním sanitním lehátku leželo sotva narozené dítě. Tak drobné, že nešlo pomalu poznat, co tam vlastně je. A z něj spousty hadiček.
Pak záchranáři to dítě vybalili a odnesli na pokoj. Krátký okamžik, ale i na tak krátký okamžik jsem spatřil jeho, nebo její, nevím, tvář. Nemůžu na to přestat myslet, zarylo se mi to do paměti hodně hluboko.
Možná si říkáte, no dobrý, a co tím chtěl básník jako říci? Víte, možná nic a možná taky všechno. Takovéhle okamžiky nutí přemýšlet. Přemýšlet nad sebou, nad někým nebo nad něčím. Dle vlastního uvážení.

Flattr this