Jel jsem dneska s malou a s manželkou do Prahy na dětskou kliniku na Karlák. Jako každý rok, museli jsme. Týden vyšetření a nemyslím si, že se dozvíme něco nového. Ale o to nejde. Jde o krátký zážitek, moment, který mě potkal v nemocnici.
Hrál jsem si v nemocničním pokoji s malou, žena šla koupit kafe a najednou kouknu okénkem dveří, co se děje na chodbě. Přijela záchranka a někoho přivezla. Zvědavost, kouknu a v tom se mi zatajil dech. Na tom lehátku, na tom robustním sanitním lehátku leželo sotva narozené dítě. Tak drobné, že nešlo pomalu poznat, co tam vlastně je. A z něj spousty hadiček.
Pak záchranáři to dítě vybalili a odnesli na pokoj. Krátký okamžik, ale i na tak krátký okamžik jsem spatřil jeho, nebo její, nevím, tvář. Nemůžu na to přestat myslet, zarylo se mi to do paměti hodně hluboko.
Možná si říkáte, no dobrý, a co tím chtěl básník jako říci? Víte, možná nic a možná taky všechno. Takovéhle okamžiky nutí přemýšlet. Přemýšlet nad sebou, nad někým nebo nad něčím. Dle vlastního uvážení.

Flattr this
Nejlepší hosting - WEDOS.COM


Post Navigation